Před deseti lety jsem otevřela malý obchod s autorskou tvorbou v jižních Čechách. Kromě zboží jiných autorů jsem prodávala své modely a šila k tomu oblečení n zakázku pod "pracovní" značkou ATD (Ateliér Terezy Dohnalové). Zákaznicím se vše moc líbilo, velmi oceňovali kvalitu materiálů a zpracování, precizní střih a elegantní design. Chtěla jsem zákaznicím nabídnout širší výběr střihů, protože ne všechno se mi dařilo mít skladem. Velmi rychle jsem začala uvažovat o nějakém katalogu, ideálně online, ve kterém bych mohla ukázat všechny nápady a střihy tak, jak je vidím a nosím já. Tu první myšlenku, než střih upravím, odeberu veškeré zdobení a vyrobím do obchodu v barvách a podle přání svých tehdejších zákaznic.
Začala jsem pracovat na nabídce e-shopu s vlastní značkou oblečení, který už dostal své jméno MANON. Celá nadšená jsem se naplno ponořila do výroby vzorků a focení modelů. Vedení obchodu jsem přenechala společnici a na konci srpna 2017 jsem představila mojí vlastní autorskou značku.
Představa jak budu doplňovat nové modely a sdílet své nadšení na sociálních sítích se rozplynula po inventuře po hlavní letní sezoně. Tržby klesly v řádech desítek procent a v obchodě chybělo zboží za desítky tisíc korun. Přes veškerou snahu škody napravit se mi obchod už nepodařilo znovu rozběhnout a musela jsem ho definitivně zavřít. Místo práce na své nové značce jsem musela vzít noční směny v taxíku, aby jsem alespoň zvládla zaplatit měsíční výdaje.
Nervy dostaly pořádně zabrat. Chvílemi jsem přemýšlela, že tohle je můj konec. Z obchodu mi zbyly akorát dluhy a úspěšně se ze mě stala zoufalá single holka se dvěma pracemi v tržním nájemném. A ať to vypadalo jakkoliv šíleně vyřešila jsem to tak, že jsem si za poslední peníze koupila obří štěně. Až mi zase někdy někdo bude tvrdit, že lásku si za peníze nekoupíš, tak já mám doma 80kg lásky. A byla to jedna z mých nejlepších životních investic.
No a pak přišel Covid... Všechno co jsem dělala, jsem najednou dělat nemohla. E-shop byl rozestavěný a já bydlela v ateliéru bez koupelny na jednolůžkové posteli se psem. Snažit se značku prosadit v takové situaci a v těch podmínkách by se stejně nepodařilo. Zvolila jsem proto klidnější přístup, snažila jsem se nestresovat. Když budu plašit, stejně to nespasím a asi nepřišel ten správný čas. Chodila jsem se psem na dlouhé procházky, předělala jsem celý ateliér, abych si nepřipadala jako squatter a ve volných chvílích jsem připravovala další a další modely do katalogu.
Jestli jsem měla pocit, že tohle bylo bahno kam jsem spadla, tak to jsem byla ještě velký optimista. Pod bahnem je ještě další vrstva. Když skončila veškerá covidová opatření nevrátili se mi ani zákazníci na zakázkovou výrobu. Kolem mého vymazleného a krajkami zdobeného ateliéru lidé chodili obloukem. Energetická krize, válka na Ukrajině tou dobou už šly kolem mě jen jako běžná informace o počasí.... Tohle nedám. Tohle fakt už nedám. To je prostě úplný konec. Deprese se rozjeli naplno, vyhoření beznaděj a zoufalství. Další ránu fakt nepřežiju. A jako bonus tohoto roku mi programátor celý eshop zablokoval po tom, co začal porušovat smluvní podmínky a pokusil se mě vydírat a navíc mi definitivně zdechlo auto.
Něco nade mnou asi usoudilo, že jsem zvládla všechny zkoušky odvahy a začalo mi to pomáhat .Během covidu jsem navázala spolupráci s jednou pražskou firmou, kde mi najednou nabídli dlouhododou větší spolupráci, když se přestěhuju někam blíž. A při jedné cestě jsem nějak náhodou zabloudila do Karlína a od první chvíle mi bylo jasné, že už nikam jinam nechci. Vždycky jsem chtěla z Jihu vypadnout, mluvila jsem o tom leta. A kdy jindy než v tu pravou chvíli! Vyslala jsem přání a ateliér na sebe nenechal dlouho čekat.
Sice to byly hodně krušné roky, ale nakonec se mi podařilo ateliér zabydlet a tak si říkám... Jestli by ta MANON neměla dostat ještě šanci?